Na cestě
Jack Kerouac by měl radost. Jsem stále On the road. Přes svůj pokročilejší věk. Vlastně jsme "na cestě" všichni. Starší nebo mladí... Pořád, furt. Nebo stále? Všichni hledáme svůj grál. Všichni řešíme, zda je důležitější cíl nebo cesta k němu. Dnes už to neřeším. Snažím se užívat si každého možného okamžiku té svojí cesty, každé možné chvilky splynutí s oním okamžikem výjimečnosti. Jsou vzácné. Proto jsem se rozhodl se o ně dělit.
Jeden z těch okamžiků jsem potkal v podhůří Bílých Karpat, na nenápadné odbočce před Strážnicí, před Tvarožnou Lhotou. Proč Tvarožná Lhota? Opřít se sice můžu jen o svoji dnes již poměrně vetchou paměť, ale pokud mi ještě slouží, v dávných časech tudy vedla obchodní stezka, na níž se vybíralo clo (nebo mýtné), tzv. lhůta - odtud Lhota - ve formě tvarohu. Nemohu najít zdroj, z nějž jsem kdysi tuto povědomost čerpal, takže se za její opravdivost nemohu zaručit. Ale zní to dobře. Co říkáte?
Navíc zde najdete i minimuzeum Oskeruší. Co to je? Ale, ale! Oskeruše (Oskeruša) je jeden z největších listnatých ovocných stromů v Evropě. Nebo dokonce na světě? Teď si nejsem jistý. Plody jsou malé, kulaté hruštičky, které samy osobě nejsou nic moc, ale tepelně zpracované vynikají v koláčích a zejména v unikátní oskerušovici. I Bolek by, při vší úctě - mám ho moc rád, záviděl.
Nedělám to často, tentokrát jsem na své cestě ale opravdu musel zastavit! Abych zvěčnil místo, které mě oslovilo. Hrábnul jsem po mobilu a cvakal a cvakal a cvakal (skoro v rytmu výstražných blinkrů na odstaveném autě)...
Kouzelné mi připadalo nejen samo panorama obce na pozadí Bílých Karpat a bouřkové formace nízké oblačnosti, přicházející od slovenských bratří. Ať jsem se podíval před sebe, vpravo nebo vlevo, vše mi velelo: cvakej! Tak jsem prostě poslechl.
Kouzlo okamžiku zafungovalo. Nechte se jím trochu ovanout...
